Každodenní tvář Volterry - 1. kapitola
Naštvaně jsem přešlapovala po pokoji a kopala do všeho možného. Konečně jsem byla sama a mohla si pořádně vyřvat hlasivky.
„Pořád samá pizza!!! Pořád ta zku*vená pizza! ,Byslíš v Itálii, tak musí jíst pizzu!´Nejradši bych jí tou pizzou zadusila!" křičela jsem.
„Ku*va!" Kopla jsem do skříně, která se děsivě vratce zatřásla. Ohlédla jsem se. Pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Poslední tři dny. Neustále... Podívala jsem se na hodiny.
„No a teď se budu zase plahočit přes celý Arezzo na sebeobranu!" Znovu jsem kopla do skříně. Potom jsem se zhroutila na postel. Sebemenší pohyb (v tomhle případě kopání do skříně)mě unavil. Kazily se mi zuby a měla jsem hroznou pleť.
„Nebudu jíst pizzu! Jsem vyžraná jak prase a ještě mám žrát pizzu!" Pomalu a opatrně jsem vstala a oblékla se. Venku byly dva stupně, ale já si musela vzít punčochy, legíny, kalhoty, tílko, triko, mikinu, bundu a druhou bundu. Pořád mi byla hrozná zima. Přes rameno jsem si hodila batoh a opustila dům. Zima mě rozežírala. Cesta na sebeobranu ještě šla. I přes ten hrozný pocit sledovanosti.
„Ahoj Rosello!" křikla na mě kamarádka Zita. Byla také angličanka. Teda ona si myslí, že jsem její kamarádka.
„Čau..." řekla jsem a hodila tašku k mé skříňce. Odemknula jsem jí a převlékla se.
„Měla by jsi přibrat, jsi hubená!" řekla.
„Hmmm..." Zamknula jsem skříňku a tiše se odplahočila do tělocvičny...
„Rosella, ora fai!(*Rosello, teď ty!*)" řekl trenér a ukázal na mě. Vstala jsem z lavičky a znuděně došla doprostřed žíněnky. Stačil jeden rychlý pohyb a já ležela na zemi.
„Rosella, sei come uno stuzzicadenti!(*Rosello, jsi jako párátko!*)" křikl na mě trenér.
„Lasciami in pace, stronzo! (*Nech mě být, debile!*)," řekla jsem a nasraně opustila tělocvičnu. Udělala jsem to naschvál. Kdybych chtěla, byl by dávno na lopatkách. Jenom jsem chtěla záminku, abych mohla odejít. Rychle jsem se převlékla a znovu se vydala domů. Šla jsem pěšky, jelikož mi autobus ujel před nosem. Už se stmívalo. Znovu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Radši jsem přidala do kroku. Už byla skoro tma. Přemýšlela jsem. V poslední době mě nic netěší. Celý svět je tak hrozně nudný a jednotvárný! Všichni jsou úplně stejní blbci! Najednou se předemnou ze křoví vynořilo pět chlapů, jak hora. Zastavila jsem se.
„Ciao tesoro!(*Ahoj kočičko*)," řekl jeden. Srdce se mi divoce rozbušilo. Pocit, že mě někdo utajeně sleduje se znásobil. Těch pět se rozestoupilo kolem mě. Jenom jsem vyděšeně pohledem přejížděla z jednoho na druhého. Jeden se ke mě ještě víc přiblížil. V mé hlavě se ozval šepot:
„Předveď se! Ukaž, co je v tobě!" Najednou mě zalila ta tolikrát už zažitá síla. Její přítomnost cítím vždy, když jsem v nebezpečí.
Jsem Rosella Smith. Máma je Italka, otec Angličan. Je mi šestnáct let a bydlím v Toskánsku s matkou. Jsem... Jsem... anorektička. Mám ráda bojová umění, kterým se věnuji od šesti let.
Zalila mě síla. Okamžik na to na mě zezadu skočil jeden z mužů. Začal ze mě tahat batoh. Zhluboka jsem se nadechla a začala. Kop pravou nohou, otočka, kop levou nohou do výšky 120 cm. Aha... On má nůž. Tak nic. Chytit nůž, mířící k mé tváři, vykloubit ruku, zabodnout nůž, otočit, kop, pěst, kop kolenem, výskok, rozkop, dopad, konec. Všichni muži leželi na zemi. Dva v břiše nože, tři ochromeni kopem do břicha. Znovu jsem se zhluboka nadechla, vzala batoh, ale pocit ohrožení mě neopouštěl. Síla byla v tahu, ale pocit, že mě někdo sleduje byl nyní nejsilnější. Ohlédla jsem se. Už byla naprostá tma. Nikdo tam nebyl. Smysly přímo křičely, že tu někdo je a že mě někdo sleduje. Moje světlá pleť byla zasetá husí kůží. Divoce jsem se rozhlížela.
Když jsem se otočila, stál přímo proti mě muž. Vysoký, silný muž. Měl světlou pleť a rudé oči. jeho zjev mě vyděsil. Hmátl po mě. Chtěl mě chytit kolem pásu, ale já uskočila. Jen se usmál a znovu po mě hmátnul. Znovu jsem hbitě uskočila. Ovšem na něco za sebou jsem narazila. Na něco, co mě pevně chytilo a zvedlo do vzduchu.
„Je neskutečně lehká," řekl ten, co mě chytil. Mluvil anglicky. Neviděla jsem ho, ale měl mladý hlas. Kopala jsem. Minimálně desetkrát jsem ho zasáhla do břicha, tak mě chytil nohy. Měl neskutečnou sílu.
„Pusťte mě! Okamžitě! Kdo sakra jste?!?!?" křičela jsem.
„Psst! Sia i nativi svegliano!(*Psst! Ať neprobudíš domorodce!*)" řekl lámanou italštinou ten, co mě držel. Nikdo jiný tam nebyl. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale ani jsem s ním nepohnula.
„Dobře, řekl sis o to sám," řekla jsem a vší silou ho kopla do rozkroku. Nasměrovala jsem to dobře a on mě pustil. Druhou do rozkroku, ale to už mě držel ten druhý. Na toho kopanec do rozkroku platil méně. hodně se zakřenil, ale nepovolil. Přehodil si mě přes rameno. Konečně jsem viděla na chudáka (nyní už)kulhavého. Bylo to celkem hezkej zhruba patnáctiletej kluk.
„Já tě..!" vykřikl a chtil se za rozkrok.
„Ne, Aro jí chce živou."
„Kdo je do prdele Aróóó! Ááááá!" Horzně rychle se se mnou rozběhl. Horzně rychle! Míjeli jsme domy, stromy, vesnice, kraje. Ječela jsem a bušila mu vší silou do zad. Pravda, moc jsem jí neměla. vlastně vůbec žádnou. Povolila jsem a pravidelně oddychovala. Byla mi neskutečná zima a neměla jsem absolutně žádnou sílu. Omdlela jsem.
Probrala mě mírná bolest na tváři. Otevřela jsem oči. Ten malý mě plácal po tváři.
„Řekněte mi, kdo jste," řekla jsem prosebně.
„Pojď," řekl ten silný a začal mě tahat na nohy.
„Já nemám sílu," řekla jsem. Vzal mě do náručí.
„To se nedivím, když jsi tak vychrtlá." Znovu se rozběhl. Usnula jsem.
„Měli jsme to jednodušší, než jsme si mysleli. Tedy... Spíš já... Alec bude ještě chvíli kulhat," probudil mě hlas toho hromotluka, co mě nesl.
„Po dvou minutách omdlela, potom usnula." Otevřela jsem oči. Hromotluk mě postavil na nohy, ale na těch jsem se udržela dvě vteřiny.
„Asi bych si měla dát něco k jídlu, jinak se složím," řekla jsem. Vím, kde jde o únavu a kde si už zahrávám se životem. Rozhlédla jsem se. Hromotluk mě podpíral a podával mi krajíc chleba se sýrem. Snědla jsem půlku a byla najezená. Hned mi bylo lépe. Teprve teď jsem zvedla pořádně pohled. Stála jsem v sále. Respektive, nechala sjems e podpírat v sále. Proti mě schody, nahoře plocha a na ní tři trůny. Na nich seděli tři muži. Všichni měli rudé oči a světlou pleť.
„Děvče, vždyť ty jsi úplně vychrtlá," řekl přívětivým hlasem ten uprostřed.
„Ne, to ne já. To svině anorexie," řekla jsem a dojedla chleba. Podél stěn stálo asi dvacet dalších rudoočáků.
„To jsou oční čočky?" zeptala jsem se. Hromotluk mě pustil. Tentokrát jsem se na nohou udržela deset vteřin.
„Ale Felixi, dones přece slečně židli!" řekl ten uprostřed. Podpírání vystřídal kulhavej Alec a tou samou rychlostí, jako jsme běželi mi Felix donesl židli. Sesunula jsem se na židli. Byla jsem omámená únavou.
„Ne, to nejsou oční čočky."
„Chápu... Ty pálej a tlačej. Když mi bylo dvanáct, tak jsem si koupila celý černý a strašila jsem sestru." Zahihňala jsem se.
„Felixi, měla by se vyspat. Dořešíme to potom. Někam jí ulož a připrav pořádný tác jídla," řekl ten úplně napravo. Měl dlouhé, blonďaté vlasy a z těch tří byl nejhezčí. Znovu mě Felix chytil, jako králíka, přehodil si mě přes rameno. V tu chvíli jsem znovu usnula...
Podle hodin, vysících na stěně starobylého(ale krásného) pokoje jsem spala dvanáct hodin. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se. Na nočním stolku ležel tác plný jídla. Kuře, limča, ovoce, hranolky, housky, sladké. Vypila jsem celý pohár limonády a snědla jednu housku. To mi stačilo. Spánek doplnil energii vybitou praní s dvěma nadpřirozeně silnými a rychlými muži, co mě unesli, neznámo kam. Teprve teď - když jsem měla alespoň trochu dobité baterky - jsem se začala opravdu zajímat, co se to sakra stalo. Po chvíli přemýšlení jsem si řekla, že to nevymyslím, tak jsem snědla další housku. Věděla jsem, že i přes spánek nemám sílu jít, natož vydat se na informační výpravu, tak jsem jen ležela a žvýkala světlé pečivo. Cumlala jsem jazykem hrudky těsta a užívala si přívětivou vůni starých knih, kterých bylo v obrovské knihovně nad tisíc(ne, že bych je počítala, ale odhadem). Kostnatými rukami jsem tančila ve vzduchu a hrála zvířecí divadlo. Když jsem zrovna odehrávala napínavý rozhovor pejska, co chce sežrat kačenku, vešel do místnosti ten prostřední ze tří. Usoudila jsem, že mu říkají Aro. Aro... Debilní jméno.
„Ahoj," řekl.
„Ahoj," odvětila jsme nedůvěřivě.
„Asi máš hodně otázek. Zodpovím ti je, ale uděláme dohodu. Za každý snědený kus jídla na táce jednu odpověď. Musíš přibrat."
„Dobře. Už jsem snědla dvě housky. Kde jsem?" Posadil se vedle mě na postel.
„Jsi v našem sídle ve Volteře."
„Proč tu jsem?"
„Řekněme kvůli mému zájmu o tebe. Chci, aby ses přidala do našho klanu."
„Dobře. Sice to nechápu, ale snad pochopím. Možná, že během dneška sním ještě jednu housku."